VespaExpedice – Bangkok – Horní Řepčice: Indická část

Ten se také stal dočasným domovem pro naše stroje. Místní lidé nás přesvědčují, že tu není bezpečno a nejlepší bude, když budeme parkovat na policii. Naše vztahy s policií nejsou nejvroucnější, ale dali jsme na rady místních a přece jen je tam nechali.

Jednou jsme s tuktukem odjeli a při návratu na stanici se najednou objeví náčelník a hlasem nepřipouštějícím opak, trénovaným tisícerým opakováním Pane řidiči jestlipak víte čeho jste se dopustil, říká:“Excuse me, I want to drive your vehicle.(Promiňte, chci řídit vaše vozidlo )“. Chlapík naskočí do tuka, zašaltruje řadičkou, zeptá se, kde jsou který rychlosti. Nastartuje a s trochu cukání se rozjede. Udělá kolečko po dvoře stanice, vyleze a tím samým oficiálním hlasem řekne jen „Thank you.(Děkuji)“ a zmizí zpátky ve služebně. Náš tukan tak prošel policejním zátěžovým testem a podle toho, že nás pak nechali bez problémů odjet, je i způsobilý pro provoz na Indických silnicích.

Naším prvním Indickým státem se stal Manipur. Velká část severovýchodní Indie byla do nedávna uzavřená a přístup pro turisty byl pouze na povolení. To se změnilo zhruba před rokem. Celé to bylo kvůli neustálým potyčkám mezi místními a také kvůli pašerákům drog. Nejlepší na tom je, že když se bavíte s místními, tak nás varují před sousedním Nagalandem. Ve své izolovanosti je zvláštní, že tu celkem vysoký počet lidí mluví anglicky. Možná více než přímo v Dillí. V hlavním městě Manipuru také došlo k první potyčce s místní kuchyní.

Nejrozšířenější jídlo je tu Thali. Což je rýže a k tomu různé přílohy. Podobné jako v jižní Indii, ale s tím rozdílem, že tady je většina příloh dost hnusná. Několik našich setkání s rice hotelem, jak se honosně nazývají jídelny s touto pochoutkou nás odehnalo ke skromnějším pokrmům. Ale občas člověk dostane chuť na kousek masa a tak jsme v Imphalu zamířili do jednoho rice hotelu na kus flákoty. Když se ptáme co mají, tak nám slečna oznamuje, že tu je rybí karí, slepičí karí, ovčí karí a pak se začne potutelně usmívat a říká že mají psí karí. Legrace, to mám rád. Ptám se, jestli mají i krysí karí. Slečnu jsem zastihnul očividně nepřipravenou a tak se tváří trochu zmateně. No nic.

Kozáč si objednává slepici, já psa. Sranda se má dotáhnout do konce. Když nám to přinesli, tak se chvíli dohadujem, co je čí. Jedno je dost podezřelý a na druhým je silná tučná kůže. Beru tlusťáka, to určitě není kuře. Kozáč do toho kouše a proklíná mě, že žere mýho psa. Já zkouším to svý a kuře to opravdu není. Je to maso něco mezi prasečím a hovězím, s příchutí divočiny. To je nějaká koza :o) Kozáčovi se jeho maso pořád nezdá a tak volá obsluhu a ptá se co to je. Kuře. Když na to koukám, tak ať už mám cokoliv, je to určitě výhra. Ačkoliv se slečna pořád usmívá a vtipkuje, tak tady už nás neuvidí. O pár dní a pár set kilometrů později narážíme v hospodě na první menu psané v angličtině na stěně. Jedna z položek je psí karí. O ou. No pořád lepší než suposlepice.

Se vstupem do Indie nám začínají drobné nepříjemnosti. O Indii se mluví jako o největší demokracii světa. Ale některá omezení nám připadají natolik limitující, že bychom je normálně k demokracii vůbec nepřiřadili. Nás se nejvíce týká omezení prodeje plynu. Plyn na vaření, který používáme jako palivo pro tuktuk je možné koupit jedině s průkazkou odběratele a tu získáte jedině s trvalým bydlištěm v Indii. Navíc je použití rozdělené do několika sfér: domácí použití, podnikání a do aut(to lze pořídit jen kolem Dillí) a na každé bombě je nápis, že použití k jinému účelu je trestné. K našemu štěstí je i nákup na průkaz limitovaný a tak po Indii bují černý obchod s plynem.

Na černém trhu také získáváme naší bombu. Zní to hrozně dobrodružně, ale v podstatě to bylo jen domluva s místními v Kohimě a jeden z nosičů nákladů někam odběhl a za chvíli se objevil s naší bombou. Výměny plynu to už je něco jiného, tam jsme si užili dobrodružství až moc. V oficiální prodejně samozřejmě nechtějí o prodeji ani slyšet a s naší bombou se tam ani nepřibližujeme, aby nám jí nezabavili, nebo nezavolali policii. Nejvíce se osvědčila metoda stopování rozvažečů. Ve městě se vyčuchá plynárna a pak už stačí jen sledovat ruch kolem ní. Rozvoz dělají chlapíci s kárkami. Nějakého si vytipujeme a následujeme ho do bezpečné vzdálenosti od plynárny. Tam ho přepadneme a zbančíme. Teda spíš ukecáme. Cenu si diktují oni a většinou bývá alespoň o polovinu větší, než je oficiální. Když se to nepodaří, tak lapáme jiného. Už se nám i stalo, že jsme pokusy o výměnu plynu strávili 4 hodiny, takže opravdu není o co stát.

Na severovýchodě Indie je zvláštní i navigace. Mapy, které jsou tu dostupné vypadají spíše jak z obálky fantasy knížky a moc realitu nepřipomínají, ale dají se alespoň vyčíst názvy míst a ptát se místních. Ukazatele tu nejsou zrovna v módě a tak když nejedete po dálnici, tak to jde opravdu jen na zeptání a to nejlépe na nějaké městečko, které je poblíž. Kozáč má v telefonu GPS navigaci, kterou používáme pro navigaci ve velkých městech(například pro pohyb po Bangkoku neocenitelná věc). Na tu tady ale není vůbec spolehnutí. Jednou se nám stalo, že jsme dorazili do místa,které podle Boženky(paní z navigace) mělo úplně jiné jméno a hlavně do něj nevedla žádná silnice.

Občas také narážíme na nejroztodivnější věci, které člověk jen tak nepotká. Například Indický rodinný cirkus nás opravdu ohromil. Nejenže vypadal jakoby brázdil svět nejméně sto let, ale kvalita představení byla občas dost zvláštní. Celkově to dělalo dojem, který lze jen těžko zapomenout.

V Indii se také obrátilo naše stopařské štěstí. Zatímco v JV Asii se nám nedařilo lidi přesvědčit k jízdě s námi, tady se nám nedaří přesvědčit je aby s námi nejezdili. Dříve jsme sami zastavovali lidem na krajnici, teď čekáme až si na nás zamávají. A to se děje opravdu často. Natolik, že jich spoustu prostě odmítáme svézt. Jinak bysme nikam nedojeli.

Jeden z mých nejlepších stopařských zážitků byl, když jsem zastavil zuřivě mávajícím lidem u silnice – včetně dětí jich bylo 7. Bavím se s chlapíkem. Říkám mu, že beru maximálně dva lidi – máme to trochu naházený a místa není moc. Chlapík říká, že tři. Ok, snad se tam nějak nacpou. Dovnitř leze první ženská, na klín jedno dítě. Druhá ženská, mimčo do náruče. Najednou další dítě leze přes opěradlo a ještě jedno na bágl. Allright. Najednou se mi na stupínek u řidiče začne lézt i celkem vypasená hlava rodiny a sedá si čtvrt zadkem na nádobku na olej. Dost překvapenej se zkouším rozjet. Takovejhle náklad tukan za naší éry nezažil. Popojede pár metrů, zablafe a konec. Nejde nastartovat. Chlapík vyskočí aby nepřekážel a tukan startuje. Chlapík si sedá, popojedem pár metrů a zase mrtvo. Po dalším pokusu jdem na opravu. Zkouším ještě jednou štěstí a vrčíme. Zkoušíme tukana projet a všechno v pohodě. Závada mi vrtala v hlavě. Při podrobnější prohlídce objevuji promáčklou hadici na vzduch. Sádelník nám ucpal zadkem přívod vzduchu do motoru :o)

Díky rozsáhlosti Indie jsme zde strávili opravdu dlouhou dobu a tak se nedá popsat vše v jednom článku. Navštívili jsme spoustu zajímavých míst a spoustu nezajímavých. Samozřejmě jsme částečně pořád normálními turisty a tak nás táhnou i návštěvy proslulých míst jako je Khajuraho nebo Varanásí(to bylo opravdu pekelné na projetí). Když už zmiňuji tu dopravu, tak Indie byla zatím opravdu nejhorší na řízení a profesionální řidiči tady mají můj respekt. Člověk tady musí být pořád ve střehu. Nejhorší jsou v tomhle ohledu dálnice. Tam člověk očekává určitý dopravní standart, ale tady to vypadá tak, že se občas v jednom pruhu suší výplody místního zemědělství, včetně klacků na topení. Na zeleném oddělovacím pruhu se pasou krávy a kozy. Jsou sice uvázané na provaze, ale ten je bohužel tak dlouhý, že s přehledem dosáhnou až na druhou krajnici, takže sem tam vidíte nějakou tu sraženinu. Tyhle věci od nás dostaly souhrnnou přezdívku Agropunk. Jezdci v protisměru nebyli výjimkou v žádné zemi, kterou jsme zatím projížděli, ale tady jezdí v v libovolném pruhu a v noci se k tomu přidává oblíbený místní zvyk jezdit bez světel. A do toho všeho tu můžete potkat nejrůznější povozy včetně vozíku se zmrzlinou. No opravdu výživné.

V Indii také získáváme nejvíce pozornosti za celou dobu expedice. Lidé jsou tu opravdu zvědaví a rádi se baví přihlížením. Nejvíce je baví, když se někde něco opravuje. Jakmile někde na chvíli zastavíme, tak nás obstoupí a čekají co se bude dít. Občas je to dost psychicky náročné, ale na druhou stranu to má i veliké plus. Je jasné, že pokud dodržíte jednoduché pravidlo, tak se vám nemůže stát, že byste zemřeli o samotě. Minimálně se na vás bude 20 lidí koukat jak umíráte. Modelová situace. Poušť západního Radžastánu. Nikde ani živáčka. Náhle porucha tuktuku. V okruhu 100 km žádná vesnice ani baráček. Půl dne bloumáte kolem při hledání pomoci a nic. Rozkrytujete motor, aby jste se podívali, jestli s tím náhodou nebude schopni provést něco sami. Řeknete si parťákovi o klíč třináctku a najednou zjistíte, že k vám musí klíč putovat přes živý řetěz, protože by kolega neprošel davem přihlížejících. Kde se vzali nikdo netuší, ale nejjednodušší vysvětlení je nějaký druh telekineze. Takže moje rada je, pokud se chystáte do nějaké opuštěné oblasti Indie, tak si vemte něco, v čem se můžete v případě nutnosti šťourat. Třeba i jen hodinky. jakmile sundáte zadní kryt tak jste zachráněni.

Ačkoliv tady popisuji nejrůznější problematické situace, tak to není proto, že by se nám dělo jen to. Je to spíše o tom, že se nám tyto situace silně vryly do paměti. Indie je plná skvělých lidí, kteří nabídnou pomoc v nouzi, jindy vás pozvou na čaj, nebo na jídlo. Někteří obchodníci přihodí zdarma ovoce navíc, jen z radosti, že u nich nakupujete a popovídáte si s nimi. Mohl bych mezi ně zahrnout například hoteliéra z Varanásí , který nás nechal zdarma parkovat u něj doma, ačkoliv parkování v tomhle městě stojí více než jsme mu platili za pokoj. Nebo chlapíky v Nahanu, kteří kvůli mně přehrabali kompletně celý sortiment gumových těsnění a když jsme našli to, které jsme zoufale potřebovali, tak jsem ho dostal zdarma. Při odchodu z obchodu do mě ještě nalili čaj. Tito lidé samozřejmě zůstanou také vyryti v našich pamětech, ale prostě některé špatné zážitky svojí intenzitou tyhle přehluší a samozřejmě jsou i zajímavější na vyprávění. Jako třeba příhoda s dobíjením internetu.

V krámě jsem si vybral, že chci 1 GB dat za 280 rupek(110 Kč). Chlapík vzal svůj mobil a naťukal to tam. Zaplatil jsem a přišla mi SMS o dobití. Je to tu trochu zmatečný a tak to radši kontroluju a hned vidím, že data mám 0 MB a telefonování 10 rupek, což už tam bylo. Jdu s tím na chlapíka, kterej umí asi 10 slov anglicky. Ukazuju mu to a je z toho vyjevenej. Řešíme to přes člověka, který trochu mluví. Moje SIM je z Biharu a podle prodejce je na nabídce jasně napsáno, že platí pouze pro Haryanu. To asi jo, ale je to v Hindí. Problém si mám prý vyřešit sám na zákaznické lince. Ale já jsem zaplatil jemu a nic jsem nedostal. Po chvíli na sebe s chlapíkem řveme co nám plíce stačí. Že mám vypadnout z krámku. Dokud se to nevyřeší, tak se ani nehnu. Nejvtipnější bylo, že jsme oba řvali co to šlo a pak, když se objevilo něco, co by mohlo pomoct, tak jsme to v klidu zkusili a pak se zase začalo řvát. Když jsem řekl, že zavolám policajty, tak se chlapík potěšeně usmál a že do toho. Došlo mi, že tam se pomoci nedomůžu. Tak jsem se rozhlídnul po krámě plným blbostí za 10 rupií po něčem, co má nějakou větší hodnotu a budem to schopný využít. Popadnul jsem pikslu karamel a totálně naštvaně jsem odkráčel. Chlapík to celý pozoroval a nezmohl se na nic jiného, než že za mnou vylezl na ulici. Tak takhle jsme přišli k mlsání na 2 týdny.

Naše cesty se bohužel znovu komplikují. Kvůli časovému rozsahu naší expedice jsme nežádali o Pákistánská víza v ČR. Než bychom se dostali na hranice, tak by propadly. A tak na to jdeme v Dillí. Tady se dozvídáme, že cizincům víza nevystavují. Zkoušeli jsme všechny možnosti co nás napadly až jsme to po týdnu obléhání ambasády vzdali. Ani další možnosti nevypadají dobře: Pasy nelze do ČR poslat – chtějí osobní návštěvu a podle ambasadora je i při osobní návštěvě úspěšnost cca 5%. Platit zpáteční letenku s tím, že z toho možná nic nebude nám přišlo jako příliš velký finanční risk.

Padlo rozhodnutí pokračovat, tentokrát přeprava lodí. Nejjednodušší a nejlevnější bude poslat to z Dillí do Bombaje to pojede vlakem a tahle cesta, která by nám zabrala více než týden ostré jízdy bude takhle trvat 3 dny. Odtud poplují stroje lodí do Bandar Abbásu v Iránu. Příjezd do Dillí jsme si bohužel naplánovali trochu špatně a tak se to krylo s Indickým dnem nezávislosti.

S chystanými oslavami ve městě panují zvýšená bezpečnostní opatření. Nějaká chytrá hlava vymyslela, že všechny parkoviště musí být den před oslavami prázdná. Do oslav zbývají ještě 4 dny, ale stejně už nás nechtějí s tukanem ustájit, protože tam máme plynové bomby. Problém se stává ještě zapeklitějším ve chvíli, kdy táhnu bombu do hotelu. To je zakázané, můžou dostat pokutu až 60 tisíc. Objíždíme několik parkovišť a i když nás někde vpouštějí, tak najednou bez vysvětlení chtějí abysme odjeli. Nechali bysme tukana klidně i na ulici, ale většina míst je buď přímo parkoviště, nebo zákaz parkování. Po úspěšném zaparkování kolem 11té hodiny večer nás následující den volají zpátky na parkoviště. Prej si tukana máme odvýzt. Na místě nám říkají, že je problém s policií, tak říkám, ať je zavolají, že si rád popovídám. Policajti si nás přehazujou jak horkou bramboru. Vyměnily se na nás 3 hlídky a všechny zajímají naše papíry. Chlapíci celou dobu řešili, na co máme bomby. Ale nikoho ani na chvíli nenapadlo, že ty bomby musíme mít nelegálně, protože to jinak pro cizince nejde. Nakonec tam nechávaj jednoho chudáka, kterej to má vyřešit. Problém jsou plynový bomby. Prostě tu nesmí být, máme je odvézt na hotel. To nejde. Tak máme jet tam, co jsme ubytovaný. To bude ten samej problém. To asi jo, ale v jiným okrsku. Chlapík je z toho zoufalej skoro jako my. Říkáme, že tu tukana necháme a bomby odnesem. To ne musíme odjet a bez bomb se můžeme vrátit. Když se nám další den podařilo bomb zbavit, a vracíme se na parkoviště, sleduje nás nějaký chlapík na motorce. Po zastavení chce vidět naše pasy. Je to normální civilista a tak ho ignorujeme. Okamžitě volá policii. Ta už s námi má své zkušenosti, ale vše se opakuje s tím, že tu prostě parkovat nesmíme. Chlapík se dokonce domáhá toho, že je nelegální jezdit po Indii tukanem, což nám hlava nebere. Po kontrole všech dokladů chlapík odchází a chce si s námi podat ruku. Prý to dělá pro bezpečnost svého národa. Tak ať si to dělá bez našeho požehnání. Chlapík udělal takovou scénu, že dokonce i policie kroutila hlavou. V Indii je ale možné vše a tak jsme parkovali na vyklizeném parkovišti v centru Dillí. Samozřejmě bez vědomí policie a za několikanásobně větší taxu než je normální.

Poslání lodí se nakonec ukázalo jako strašlivý počin v podání Indů. Nejprve jsme to zkoušeli s jednou společností a měli jsme záměr zabalit oba stroje do jedné bedny, což podle agenta neměl být problém. Během vyřizování papírů se agent zmínil, že to pojede ve dvou bednách. Poté co jsem řekl, že to tak být nemá mě ujistil, že to pojede určitě v jedné bedně. Když jsme ani po 10 dnech neprošli celním řízením, které bylo slibované už na den třetí, tak jsem veškeré vztahy s touhle společností ukončil. Bohužel papíry již byly vyřízené na dvě bedny a tak se to prodraží. Další agent vypadá slibně a tak jsme nadšeni. Musíme ale počkat na naložení bedny a vystavení všech papírů. Celkově jsme strávili v Dillí jeden měsíc. To jsme si ani ve snu nepředstavovali.