VespaExpedice – Bangkok – Horní Řepčice (srpen)

Po projetí východoasijských zemí zamířila naše výprava do Barmy. O cestování přes Barmu vlastními stroji je toho na internetu mnoho. Všichni píší o výletu za velké peníze, který je určitě zajímavý. Téměř nikde ale není popsané, jestli to jde bez cestovky a jak to celé opravdu funguje. Na Barmském ministerstvu turizmu a hotelů se dozvídám, že je možné získat jen povolení, ale žádat o něj lze jen přes cestovní kancelář. Na moje dotazy jich odpověděla jen malá část a většinou nabídky od 5000$ výše. Jen jedna jediná společnost se rozhodla obstarat nám povolení bez zájezdu, celkově za 300$. Perfektní. Vyřízení povolení má trvat 30 dnů. Vše je domluvené, stačí jen zažádat. Náhle zčistajasna cestovka z nabídky couvá. Prý je to moc riskantní. Na normální cestovku nemáme, ale s pocitem, že by to mohlo jít jinak se vydáváme na hranice. Naděje v nás byla malá, ale kdo to nezkusí nezjistí, jestli to šlo. Na hranicích nechtějí o vstupu bez povolení ani slyšet(ani pokusy o úplatek nefungují). Připojit se k nějaké výpravě je pro nás prakticky nemožné. V nejlepších úsecích je naše rychlost kolem 60km/h. To dělá z výletů celodenní dřinu a ani blázen by do toho s námi nešel.

Přece naší výpravu nezabalíme. Máme tři možnosti:
– Jet přes Čínu – to je podobné jako v Barmě
– prodat stroje a koupit v Indii nové – to nás vrací na začátek výpravy
– poslat vše lodí do Indie a sami se přepravit po zemi přes Barmu

Naší volbou je loď. Cena se všemi poplatky je kolem 70ti tisíc korun. Jedeme do Bangkoku vyřídit potřebné dokumenty. Mezitím stále ještě zkoušíme sehnat povolení pro Barmu. Vše připraveno a náhle přichází neodmítnutelná nabídka – zájezd s cestovkou za stejné peníze jako poslání lodí. Ale jen na 5 dnů. Celkem kolem 1500km. Jdeme do toho. Je to po zemi a rozhodně výzva. Vypadá to, že budeme první, kdo přejede Barmu na Vespě a 100% první kdo to jede v tuktuku. Nejhorší na tom ale je, že jsme nejednali přímo s cestovkou, ale přes bývalého Barmského průvodce, který má své kontakty. Z nám těžko pochopitelného důvodu to celé probíhalo přes něj, včetně převodu peněz. Takže mám někomu, koho jsem v životě neviděl a nemůžu si ho ani nijak ověřit, poslat zálohu 600$. Není čas na rozmyšlenou, loď nám dnes odpluje. Buď a nebo. Vše se ve mně bouřilo, ale nakonec jsem peníze přece poslal. Nakonec se ukázalo, že jediný důvod, proč vše probíhalo tímhle způsobem byla jeho nenasytnost. S námi se dohodl, že mu dáme 100$ a z cestovky vypadlo, že i oni mu musí zaplatit. Navzájem jsme o tom samozřejmě neměli vědět. Tohle jeho chování zapříčinilo, že jsme neměli šanci dohodnout všechny detaily a tím nám přidělalo problémy. Během 10ti dnů máme povolení a může se vyrážet. Barmská vláda má o turizmu zvláštní představy. Turisté nesmějí spát v jakémkoliv hotelu, ale pouze vládou schváleném. Ty jsou samozřejmě dražší. Když se rozhodnete přijet vlastním dopravním prostředkem, tak musíte mít nejen průvodce, ale také doprovod státního úředníka, který dohlíží na dodržování všech pravidel. Tito lidé musí mít vlastní auto(s řidičem) a celý pobyt v hotelech včetně stravy jim také hradíte vy. Skoro to vypadá jako vysněná práce.

Na strojích jsme provedli před cestou pořádnou údržbu. Myslíme si, že to celé prosvištíme bez jediného servisního zásahu. K naší výpravě se přidal ještě jeden člověk. Ind jménem Deepak. Potřebuje být nutně v Indii nejpozději za 5 dnů. Jeho motorka by to mohla ujet během 2 dnů. No snad se z našeho tempa nezblázní, ale to není náš problém. Na první den připadá asi 380km, včetně překročení horského pásma mezi Thajskem a Barmou.

Naše průměrná cestovní rychlost je 40km/h. S tím je to celkem dost slušná porce. Naším zatím největším počinem bylo 500km za den a to bylo celou dobu po dálnici. Cesta je prý hodně špatná. Jestli tohle bude to nejhorší, co tady potkáme, tak jsme spokojeni. Sem tam díra a občas trocha štěrku. Přes hory se dostáváme celkem rychle, asi za 2 hodiny. Sjedeme z kopců a najednou mám brzdový pedál na podlaze. Zlomená brzdová trubička. Bylo štěstí, že nás to potkalo pod kopcem. Tuktuk má brzděná jen dvě kola, nemá ruční brzdu a brzdění motorem u dvoutaktu nepřipadá v úvahu kvůli jeho zadření. Nouzově opravujeme a s jediným brzdícím kolem jedeme k opravářovi. Když jedete chvilku z kopce, nebo v zatáčkách, kde se musí více brzdit, tak někde před hospodou leží hadice s vodou a aby brzdy moc nehřály, tak vám je někdo ochotně prolije vodou. Při naší zastávce přímo pod kopcem okamžitě přibíhá ochotný chlapík a za syčení jako z naštvaného pavilonu plazů brzdy prolévá. Po naší nehodě s brzdovou trubičkou máme ještě zavzdušněné brzdy a při odvzdušňování se od našeho doprovodu dozvídáme, že nám to nebrzdí, protože jsme v minulosti málo chladili. Jiný kraj jiný mrav. Cestou samozřejmě pokračujeme v našem záměru brát sebou místní lidi. Zatímco v okolních zemích to byl trochu problém, zdá se, že v Barmě to bude v pohodě. Stačí přibrzdit a už máme pasažéra. Hned druhý byl dokonce mnich, což pro nás je hodně výjimečné. Pomalu se prokousáváme do Baga. V oblasti začalo období dešťů a tak nám každý den minimálně jednou sprchne. V dešti potmě přestává jet Vespa. Problém s rozdělovačem, který se neustále vrací. To nám ta údržba dlouho nevydržela. Druhý den se po ránu vydáváme na tržnici a na klášter. Jede s námi turistická policie. Ti kontrolují, jestli je vše jak má být. Toho dozoru začíná být až příliš. Doufáme, že to takhle nebude až do konce. Motorky nesmějí na dálnici a tak se posouváme k našemu dalšímu cíli, hlavnímu městu Naypiytaw, po různých okreskách. Cestou se vydáváme na lov plynárny. Tuktuk jezdí na LPG, ale čerpací stanice na plyn tu nejsou. Musíme jet opět na plyn na vaření. Naše průvodkyně na to není připravená a tak hledání plynu trvá dost dlouho. Místo výměny kus za kus se to ve většině Barmy řeší přeléváním plynu z lahve do lahve. K hlavnímu městu se blížíme sice za tmy, ale čas dobrý. Strhává se pořádný monzunový liják a najednou tuktuk stojí. Po projetí hlubokou louží cákla voda někde do elektriky. Po thajském vzoru je v tukovi víc nakroucených spojů než drátů samotných. Tukan už dneska prostě nepojede. Průvodkyně chce volat nějakou dodávku kvůli odtahu. Naše vozítko je kapesní ultralight a tak po chvilce váhání svolují k odtahu doprovodným vozem. Hned jsme pochopili jejich ostýchavost. Profesionální řidič neumí táhnout na laně. Tedy ne že by nějaké měl. Řidič se vždycky rozjede a když naše vázací popruhy zaberou a cukne to, tak hned přibrzdí. Nějakou chvíli trvalo, než jsme jim vysvětlili co a jak, ale pak už to jede. Na hotelu jsme kolem 10té. Naypiytaw je celkem unikát. Podle staré válečnické tradice Barmánci vymysleli přesun hlavního města na nové místo. Za obrovských nákladů vybudovali město v centru Barmy a přesunuli sem celý vládní aparát. Město je vybudované ve velkém stylu, ale má hrozně nízkou populaci a tak se to tu podobá spíše pompéznímu městu duchů. My jsme se jeli podívat na parlament a vyrazilo nám to dech. Podél několika kilometrů prázdných silnic jsou neustále udržované trávníky a obrazce z živých plotů. Silnice, které jsou již teď naddimenzované se začínají rozšiřovat a směrem k parlamentu už je tu 10 pruhů v obou směrech. Během čtvrt hodiny, co jsme tu fotili kolem nás projelo asi 10 aut. Zácpy tady opravdu nehrozí.

Jedeme dále na Mandalay. Na to, že se vám na dvouproudovce objevují jezdci v protisměru jsme si už na východě zvykli. Ale že se místo u krajnice, kde je prostor pro manévrování, objevují při středu dálnice, na to se zvyká hůř. Z jejich pohledu ovšem jedou po správné straně silnice. Barma má jednu specialitu. Řídí se tu vpravo. Může to vypadat, že to není nic zvláštního – tady v oblasti Laos, Kambodža i Vietnam jezdí také vpravo. Jediný rozdíl, zato dost podstatný je v tom, že Barmánci mají i volat vpravo. Díky tomu je tady nepsaná povinnost, že se v autě jezdí nejméně ve dvou. Řidič a navigátor. Ten je potřeba nejvíce při předjíždění. Když náhodou jede někdo sám, tak to hned poznáte na jeho stylu předjíždění. Nejdříve si najede doprava do krajnice, aby ho nikdo netrefil v protisměru, tam chvíli pozoruje provoz a pak když to vypadá dobře, tak letí na druhou stranu silnice a už se předjíždí. Paráda, bezpečnost sama. Další den nás mělo čekat jen 120km a poslední asi 380, což jsem se snažil změnit, ale prý protože máme dozor z vlády a hotel už je zamluvený, tak to nejde změnit. Po těch pár dnech si to rozmysleli. Poslední úsek je prý hodně špatný a mělo se vyrážet kolem 4 té ranní. Dnes ale vyrážíme celkem pozdě a navíc ještě jedeme na nějaké památky. Do původního cíle dorážíme kolem oběda. Odtud se silnice zužuje na jediný pruh. Předjíždí se tak, že zatroubíte a když řidič nebo navigátor v autě před vámi zpozoruje, že se pokoušíte o předjetí, tak uhne do krajnice. Klakson na Vespě má své vlastní fyzikální zákony. A tak při nízkých otáčkách jen tak chroupe, jak se rychlost zvyšuje, tak začíná troubit a při vysokých otáčkách už pro jistotu netroubí vůbec. Řeším to tak, že si najedu za náklaďák a čekám až přijede někdo s funkčním klaksonem. Jakmile náklaďák uhne, tak se tam nacpu.

Po nějaké době se dostáváme do kopců. Začíná se stmívat a cesta se zhoršuje. Pro jistotu ještě pořádně sprchlo. Zápasy s náklaďáky v blátě jsou dost nevyrovnané. Potkáváme několik opravovaných mostů a kolem je tolik bláta, že stačí malá chybka a válíte se i s motorkou v blátě jak vodní buvol. Z místa, kde jsme obědvali to mělo být na hranice 380 km. Po celém odpoledni v sedle nám oznamují, že je to ještě 350 km. Původní silnice je prý zavřená a my jedem objížďkou. Náš dnešní cíl rozhodně nestihneme. Deepak, který je v časovém tlaku se rozhoduje, že navzdory tomu dál nepojede. Ráno je cesta ještě dost zlá. Narážíme na opravovanou silnici ve fázi,kdy jsou to v podstatě jen nasypané kameny a skoro se po tom nedá jet – jen hrozně pomalu(na náš uspěchaný plán). Na tukanovi se díky tomu odlomil klakson. S tukanem nabírám dalšího stopaře. Stavíme na dolití benzínu do Vespy a za námi staví náklaďák a prý co je za problém. Lámanou angličtinou mi pak vysvětluje kam chce stopař jet – jako by to nebylo jedno :o) My se tu stejně nevyznáme. Na nějakou dobu se z náklaďáku stává naše další doprovodné vozidlo. Jakmile s tukanem zastavím, zastavují taky a baví se tím co dělám. V tukanovi je málo vody a tak doléváme. Sotva se rozjedu, tak z chladiče lítá voda jak z gejzíru. Na hlavě motoru je stržený šroub a spaliny se dostávají do chladícího systému. Nechápeme, proč nás tu pořád pronásleduje jeden problém za druhým, než jsme to konečně pochopili. Barma si nás tu prostě chce ještě nechat :o) Tahle oprava už ale bude muset počkat do Indie. Vody zůstává v chladiči ještě pořád dost a tohle už musíme dojet. Na hranice už je to jen 150 km. Jedeme po AH-1 – silnici vybudované Indy za 2. světové války. Ta vede nejen přes celou Barmu(dost často jsme po ní jeli) ale také přes Indii až do Dillí. Cesta je super a na hranice stíháme dojet ještě před 5 hodinou, kdy zavírají.