SKUTEČNÝ MOD NENÍ MOD PROTOŽE BY JÍM BÝT CHTĚL, ON PROSTĚ OBJEVÍ, ŽE MOD JE V NĚM. NENÍ TO JEN PROJEV MÓDY A STYLU; ALE TO, CO CÍTÍTE, CO VYZAŘUJETE. MOD JE PROSTĚ VE VAŠÍ DUŠI.
Předmluva
Nejoblíbenější dopravní prostředek Modernisty? Pochopitelně, skútr – geniální, ikonické dílo italského designu a průmyslu.
Není to nejspolehlivější dopravní prostředek, ale když neselže, doveze vás vždy nejlépe tam, kam míříte. Je nadčasový a má nezaměnitelný styl. Co je na něm to nejskvělejší je, že si ho můžete „udělat“ podle svého: dodat desítky zrcátek, světel, cingrlátek, vlaječek, potáhnout sedačku nejšílenějšími látkami, přebarvit ho na tu nejděsivější barvu, která vás napadne; cokoliv, a tím je skútr VÁŠ – je jedinečný, je jeden… stejně jako MOD.
Je mnoho lidí, písní, obrazů, filmů, knih, aut a dokonce kaváren a barů, jež by sebe nebo jejich tvůrci nikdy nezamýšleli nazvat „Mod„. Měl snad někdo z tisíců autorů, hudebníků, producentů, zpěváků obskurního stylu shrnutého pod názvem Northern Soul v úmyslu častovat sebe přízviskem „Mod“? Rozhodně ne. Vždyť ani oni nedělali žádný „Northern Soul“. Měl Peter Blake nebo Bridget Riley sami sebe za představitele „Faces„* Ne, stejně jako Truffaut nebo Godard.
Oni jimi prostě byli.
A v tom je ta geniální součást toho, být „Mod“.
Vědět kam se dívat, kde hledat, ale hlavně CO hledat.
Taneční hudba, kterou nehrajou v radiu, ale ze které se vám zatočí hlava a rozbuší srdce. Filmy, které musíte hledat; zapomenuté, ale které ještě dnes berou dech a jsou pořád „ubercool“. Kvádro, brýle, botky, postoj… hledej, hledej, hledej!
Je to mnohdy velmi osobní a ne snadno pochopitelné. A tak když potkáme spřízněnou duši, „bratra“ či „sestru“, srdce se rozbuší, dech zrychlí – chceme spolu mluvit o hudbě, o skútrech, o kávě, nových manžetových knoflíčcích a botkách. Stačí jeden, dva pohledy a jsme na stejné vlně.
MOD je především odmítnutím toho obyčejného, jasného, zřetelného.
Všem Vespařům (a Lambrettistům – ale i majitelům jiných strojů), kteří v pátek, při skvělé noční hudební produkci DJs na PragoVespě 2013 na Džbánu, ucítili, že jim srdce bije rychleji, hlava se točí (a není to jen přísunem alkoholu), cítí mimořádné souznění s něčím jiným, plným krásné nostalgie po něčem, co ani nedokáží pojmenovat přinášíme následující článek.
KEEP THE FAITH!
(*pozn. autora: „Faces“ – tak ze v ranných dobách nazývali nejvýraznější týpci mod scény, také označovaní jako „stylists“ apod.)
Autor předmluvy: Vojta Vojtíšek
Nejen pro ty, kteří byli v pátek na PragoVespě trošku zmatení změnou DJ a stylem hudby jsme požádali kamaráda historika, aby připravil článek, který vše objasní. Vespa není jen geniální italský výrobek, ale během je s ní spojeno mnohem více. Článek je určen pro ty, které zajímá Vespa nejen jako pěkný dopravní prostředek, ale kteří se chtějí se seznámit i s její historií.
Hezké počtení!
Mods a Northern Soul
S fenoménem Vespa je neodmyslitelně spjata i subkultura mods.1 Ta vznikla koncem 50. let v londýnské čtvrti Soho a brzy se rozšířila do mnoha britských měst. Její příslušníci se snažili přehnanou péčí o svůj zevnějšek, drahým oblečením a módními doplňky alespoň vizuálně změnit svůj společenský status a zpočátku ironizovat střední třídu.2 Mods, mladí muži, reprezentující pracující třídu, byli fascinováni na míru šitými obleky italského střihu.3 Důraz vždy kladli na eleganci a úhlednost. Jedním ze symbolů této subkultury se staly skútry italských značek Vespa a Lambretta. Jejich programem, mimo nákup elegantního oblečení, a úpravy vlasů byla návštěva klubů a poslech hudby.4
Dělnická mládež, která převážně vyrůstala na sídlištích anglických měst, hledala vlastní identitu. Nejenže byli mladí, byli to mladí z nízké společenské třídy. Zkušenost v partě či gangu v nich posilovala potřebu někam patřit, někam se včlenit.5 V těchto dělnických čtvrtích byly usazeny početné imigrantské komunity, a mohlo tak dojít k jakémusi vzájemnému porozumění mezi černochy a bělochy. Mods byly první v dlouhé řadě subkultur dělnické mládeže, které se vytvořily kolem bývalých obyvatel Antil, kladně reagovaly na jejich přítomnost a pokoušely se napodobit jejich styl.6
Setkávali se ve sklepních klubech, diskotékách, buticích a v prodejnách s deskami, v místech, které zůstávaly skryté před “běžným světem”, vůči němuž se otevřeně vymezovali. Právě tyto prostory symbolizovaly tmavý průchod dolů do “vysněného podsvětí skrytého před známým povrchem života”, kde se otvíral jiný řád: krásně propletený systém, v němž byly hodnoty, normy a zvyky “spořádaného světa” převráceny. Zde vládly odlišné priority: práce nebyla důležitá, bezvýznamná, zmar a arogance byly povolené ba dokonce vyhledávané vlastnosti. Kavárny byly atraktivní pro mládež, protože na rozdíl od typických britských hospod, které končily okolo 23 hodiny, byly otevřeny až do časných ranních hodin. Kavárny měly jukeboxy, které v některých případech měly vyhrazenu část prostoru, kde byla možnost přehrát si vlastní oblíbenou skladbu. V pozdních 50. letech byly kavárny spojené s jazzem a blues, ale brzy na počátku 60. let, se začalo hrát více R & B hudby. Ačkoliv kavárny byly původně zaměřeny na střední třídu studentů uměleckých škol, právě tento prostor umožnil setkávání mladých lidí z různých prostředí a tříd. V těchto místech mladí lidé mohli potkat sběratele R & B a blues záznamů, kteří jim představili nové typy afroamerické hudby, které dospívající přitahovaly kvůli syrovosti a autentičnosti. Zde také bylo možno sledovat francouzské a italské umělecké filmy a číst italské časopisy, které novou subkulturu inspirovaly. Podle Hebdige, právě zde mod subculture postupně akumulovaly identifikační symboly, které byly později spojovány se scénou, jako jsou skútry, hudba a amfetamin.7 Žili mezi listy kalendáře, v prolukách volného času (státní svátky, víkendy), které jedině dávaly práci smysl. Během těchto období odpočinku se musela udělat skutečná “práce”: naleštit skútr, nakoupit desky, vyžehlit kalhoty, zúžit je nebo vyzvednout z čistírny, umýt a vyfoukat vlasy (ne každý starý fén byl vhodný)…8
Oblékali se na první pohled do konzervativních obleků v běžných barvách, byli vždy vzorně upraveni. Vyvinuli styl, jenž jim umožňoval bezproblémově spojit školu, práci a volný čas. Podkopali konvenční význam přikázání “košile, oblek, kravata” a dovedli úpravnost až k absurditě. Vlasy měli většinou krátké a čisté, nejraději se drželi stylových linií dokonalého ježka. Oblíbili si nové italské a francouzské styly: částečně jako reakce na venkovské a maloměstské rockery, s jejich motorkářským koženým oblečením. Mods přijali hladký, sofistikovaný vzhled: italské obleky (někdy bílé) s úzkými klopami, mohair oblečení, tenké kravaty, knoflíčky pod límečkem košile, kožené boty (winklepickers), stejně jako Chelsea nebo Beatle boty, mokasíny s střapcem, Clarks Desert boty a boty na bowling.9 Žena mod s krátkými účesy, v pánských kalhotách či minisukni; ploché boty a trochu make-upu – často jen základ, hnědé oční stíny, bílou nebo bledou rtěnku a falešné řasy. Důraz na oblečení a stylizovaný vzhled (stejná úzkostlivost pro detail) byl zásadní jako u jejich mužských protějšků.10 V Stuart Hall a Tony Jeffersona studie o mládežnických subkultur v poválečné Británii, tvrdí, že ve srovnání s jinými mládežnickými subkulturami, mod kultura dala mladým ženám vysokou viditelnost a relativní autonomii.11 Novinové články zaměřeny na posedlost mod subkultury v nakupování , často popisovaly ceny drahých obleků. V době, kdy média si jich všimla v roce 1962, se sociální, demografické a ekonomické podmínky výrazně zlepšily: vojenská služba byla zrušena, ekonomika začala vzkvétat a možnost nákupu na splátky výrazně zvýšila kupní sílu. Přestože subkultura měla silné prvky konzumu a nakupování, mods nebyli pasivní konzumenti, často si přizpůsobovali již existující symboly jako je Unie vlajky a Royal Air Force rondel. První butik se stylovým oblečením pro mladé otevřel v Carnaby Street v Londýně. Mezi významné modní návrháře patřil např. John Stephen, který prodal kolekci s názvem „His Clothes“ a mezi klienty patřily kapely jako Small Faces.12
Jedním ze symbolů této subkultury se staly skútry italských značek Vespa a Lambretta. Na skútry byla zaměřena i pozornost britských médií, kdykoli byla popisována tato subkultura. Skútry byly praktickou a přístupnou variantou přepravy pro dospívající. Veřejná doprava končila poměrně brzy v noci, a tak skútr umožňoval mods zůstat celou noc venku v tanečních klubech. Navíc byly levnější než auta, a také cenově dostupnější prostřednictvím prodeje na splátky.13 Pro mladé mods, byly italské skútry „ztělesněním kontinentálního stylu“ a způsob, jak uniknout z dělnických řadových domů. Italské skútry byly preferovány pro jejich ladně zakřivené tvary a reflexní chrom. Tyto skútry byly často upraveny a ozdobeny doplňky: přestříkány, pochromovány a vybaveny specifickým příslušenstvím podle vlastníka skútru.14 Scootering vedl k nošení vojenské bundy s kapucou na ochranu drahých obleků od bláta a deště. Beztvarý, dlouhý kabát z armádních přebytků (Parka) se stal pro svou praktičnost kultovním.15
Mods se vymezovali proti hlavnímu hudebnímu proudu16 a oblíbili si černou hudbou, která se do Británie dostávala jak s imigranty, tak v produkci amerických vydavatelství zaměřených na R‘n‘B a soul (značky Motown či Tamla). Mods se stýkali na místech jako byl taneční klub The Lyceum v Londýně, kde Ian Samwell prezentoval svou fenomenální sbírku amerických 45s r’n’b sálu plnému nadšených diváků mods. Mezi další londýnské kluby patřili: The Scene (Soho), The Flamingo, La Discotheque, the Ad-Lib and Tiles on Shaftesbury Avenue.17
Dýdžejové, ve městech na severu Anglie, hráli zapadlé nahrávky rychlého amerického melodického soulu,18 jemuž se podle míst, kde večírky dosahovaly největší intenzity a obliby, začalo přezdívat Northern Soul.19 Významný pro vzkvět tohoto stylu byl klub Twisted Wheel v Manchesteru, kde majitelé podniku organizovali sobotní večery se směsí živé i reprodukované hudby. Zde DJ Roger Eagle, sběratel dovezeného amerického soulu, jazzu a rhythm and blues pouštěl své sety a brzy začal mít klub pověst jako místo, kde je možno slyšet a tančit na nejnovější americkou R & B hudbu.20 Scéna se rychle rozšířila do dalších britských dancehalls a nočních klubů, jako je Chateau Impney (Droitwich) katakomby (Wolverhampton), Blackpool Mecca, Golden Torch (Stoke-on-Trent), a Wigan Casino. Fanoušci soulu byli ochotni cestovat z celého Spojeného království, aby se zúčastnili sobotních celonočních večírků.
„Sledování tanečníků na Wigan byl ohromující, dávalo vám to jako DJ velkou podporu, naopak, pokud jste hráli špatnou stopu dali vám to brzy najevo. Tanec měl vlastní kód , který byl neproniknutelný pro nečleny. „Lidé tleskali do rytmu hudby, na určitých místech. Když jste měli pár tisíc lidí, kteří tleskli v určitém okamžiku, znělo to jako z výstřel z pistole. Pokud byli tanečníci spokojeni se skladbou či setem, tleskali DJ na konci. Byla zde cítit skutečná vášeň pro tanec.” 21
Northern Soul móda byla ovlivněna prvky klasického mod stylu, jako jsou například košile Ben Sherman, pevné boty, džíny Levi’s, bowlingové trička. Později, začali tanečníci nosit z praktických důvodů lehké a přiléhavé oblečení. To zahrnovalo volné Oxford kalhoty s vysokým pasem a sportovní vesty, které byly často pokryty nášivky reprezentující členství tanečníka ke klubu. Také byl používán symbol sevřené pěsti se sloganem “Keep The Faith”, který odkazoval na Black Power hnutí ve Spojených státech. Často mladí tanečníci nosili přímo černé závodní rukavice.22 Vedle reprodukované hudby zde byli skupiny jako Dave Brubeck a Modern Jazz Quartet, Small Faces, Who, Zoot Money a Georgie Fame and The Blue Faces – všechny mimořádně populární mezi Mods – hrávaly své verze soulových klasik (především skladby nahrané původně Bobbym Blandem, Jamesem Brownem, Otisem Reddingem a Wilsonem Picketem).
Část subkultury mod užívala rekreačně amfetamin23, který pomáhal tanečníkům zůstat vzhůru celou noc. Andrew Wilson24 ve své studii tvrdí, že značná část scény drogy neužívala, ale postupem rychle měníci se subkultury se jejich užívání hluboce zakořenilo. Mnoho klubů bylo zavřeno nebo byly odmítnuty licence kvůli obavám místních orgánů, že právě tyto místa přitahují drogové dealery a uživatele. Roger Eagle, DJ v Twisted Wheel klubu v Manchesteru, ukončil spolupráci s klubem kvůli rozrůstajícímu užívání drog a nájezdů ze strany policie v roce 1966.
Dexedrinem nabuzení mods neměli daleko k násilí; utkávaly se často mezi sebou jednotlivé party, avšak za své úhlavní nepřátele považovali „rockery“, kteří vyznávali rock‘n’roll, nosili delší vlasy, šátky, kožené bundy a holdovali hlučným motorkám.25 V letech 1963-1964 tisk zveličil několik hospodských rvaček mezi mods a rockers. Dodal tím mods ještě více násilnické image. Média většinou informovala o setkání a nepokojích mladých rebelů na jižním pobřeží Anglie a střety mezi mods a rockers v Margate či Brightonu („Battle of Brighton“ v roce 1964 s mnoha výtržnostmi.) Násilné střety probíhaly nejenom ve vztahu k rockers, ale i mezi jednotlivými partami mods. Navíc tato situace vedla ke střetům s policií.26 Sociolog Stanley Cohen tvrdí, že střety mezi mods a rockers se nijak neliší od rvaček, které nastaly mezi mládeží na přelomu 50. a 60. let a v přímořských letoviscích a po fotbalových zápasech. Britská média “přidělila subkultuře delikventní a deviantní status. Např. Birmingham Post v květnu 1964 varoval: “Mods a rockers jsou „vnitřní nepřátelé“ Spojeného království, kteří by mohli přivodit rozpad charakteru národa“.27
V průběhu 60. let se dostaly všechny britské subkultury do stínu hippies a ani mods nebyli výjimkou. Ti, kteří se s tímto vývojem nechtěli smířit, začali více zohledňovat své dělnické kořeny. Říkali si Hard Mods nebo Gang Mods, nosili džíny a vysoké dělnické boty. Vlasy se zkrátily a saka začala ustupovat košilím a tričkům. K nepokojům proti válce ve Vietnamu, se mods stavěli lhostejně a hippies pro ně byly zhýčkané děti střední třídy. Ve volném čase se nadále bavili jízdou na skůtrech, pitím piva a fotbalem, který se stal ještě populárnějším, když Anglie se stala mistrem světa v roce 1966. Nejvíce byli viditelní na stadiónech klubů Tottenham, West Ham a Chelsea a doprovázeli své kluby po celé zemi. Tyto výjezdy však začali doplňovat násilnými střety s policií a příznivci protivníka.28 Do nočních klubů a tančíren však na rozdíl od denního oblečení chodili pouze v drahých a perfektně střižených oblecích. Hard Mods byli ovlivněni i nekonvenčním a drsným životním stylem některých přistěhovaleckých subkultur, především rude boys.29
Ti byli charakterističtí svým oblečením, nespoutanými koncepcemi či neúctou k autoritám. Tato subkultura z Jamajky si sebou přinesla také vlastní hudbu – ska. Tito mladí lidé byli pro svou drzost nazýváni „rude boys“ (drzí chlapíci). V oblečení preferovali styl amerických gangsterů z třicátých let (např. Al Capone). Mods byli touto společností fascinováni.30 Šílenství kolem ska se koncem 50. a počátkem 60. let rozšířilo až do Londýna (nejdříve do „jamajské“ čtvrti Brixton a později dále), kde členové rostoucí komunity a zvědaví Britové začali plnit „hebeens“ (špinavé nepovolené sklepní lokály) a tančírny společnosti Sound Systém. Tady kouřili marihuanu – ganju, pili ležák – Long Live, a poslouchali nahrávky dovezené z Jamajky nebo hostující muzikanty. V Británii se ska brzy začalo říkat „Bluebeat“ podle stejnojmenné značky firmy „Melodisc Records“, která vydávala interprety jako např. Laurela Aitkena, Desmonda Dekkera.31 Na první pohled neslučitelné kulturní okruhy, jamajští imigranti a bílá dělnická mládež, tak zrodili subkulturu, která posléze přetrvala desetiletí – skinheads…
V pozdních 70. letech, začal ve Spojeném království mod revival, kdy se tisíce mods na skútrech účastnilo setkání na místech, jako Scarborough a na ostrově Wight. Tato vlna byla částečně inspirována filmem Quadrophenia (1979). Mod-styl ovlivňoval kapely jako The Jam, Secret Affair, Purple Hearts.32 V brzkých 80. letech došlo k vlně zájmu o mods v Severní Americe, a to zejména v jižní Kalifornii, šlo o kapely jako The Untouchables. Mod scéna v Los Angeles byla částečně ovlivněna 2 Tone ska revivalem z Anglie, který byl jedinečný ve své rasové rozmanitosti, s černými, bílými, hispánskými a asijskými reprezentanty. Britpop scéna (90. léta) odkazovala na mods-styl především u kapel jako Oasis, Blur, Ocean Colour Scene a The Verve.33
Autor: Daw
Zdroje a odkazy:
1 Pojem mod je odvozen od slova modernist (modernista), což byl termín používaný v 50. letech k popisu fanoušků moderního jazzu a též hudebníků samotných. Toto označení kontrastuje s termínem trad, který označuje tradicionální jazz, jeho hudebníky a fanoušky.
2 Smolík J.: Subkultury mládeže. Uvedení do problematiky. Praha 2010, s. 128.
3 „Předci mod subkultury se ukázaly jako skupina dělnických šviháků, možná pocházející z oddaných Italianite módním stylu.“ Hebdige, Dick. „The Meaning of Mod“. In Resistance Through Rituals: Youth Subcultures in Post-War Britain. Stuart Hall and Tony Jefferson, eds. London. Routledge, 1993, s. 167
4 „Skalní Mod ze Soho v roce 1964, nevyzpytatelný za svými slunečními brýlemi, pod nepřístupnou střechou klobouku se nedbale popleskával po nohou v rytmu esoteričtějšího importovaného soulu ( “I’m Entertainer” Tonyho Clarka, “Papa’s Got a Brand New Bag” Jamese Browna, “I’m in with The In Crowd” od Debie Greyové, nebo jamajského ska třeba “Madness” od Prince Bustera“. Dick Hebdige: Subkultura a styl, Volvox Globator, 2012, s. 91
5 Jak vzpomíná Pete Townshend (ze skupiny Who), sám poznal „jaký je to pocit, být mezi dvěma miliony mods, neuvěřitelný pocit byl součástí něčeho většího, týkalo se to všech, všichni vypadali stejně, chovali se stejně a všivhni chtěli být stejní. Byl to první přesun, co jsem kdy viděl v dějinách mládeže, k jednotnosti, k jednotě myšlení, směrů a motivů. Každý mladý, at´ ošklivý a k ničemu, pokud měl správný sestřih vlasů a správné oblečení a správnou motorku – byl mod.“ Miroslav V.: Byl to jenom rock´n´roll? Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956–1989. Praha 2010, s. 100-101.
6 Dick Hebdige: Subkultura a styl, Volvox Globator, 2012, s.90
7 Dick Hebdige: Subkultura a styl, Volvox Globator, 2012, s. 91
8 Dick Hebdige: Subkultura a styl, Volvox Globator, 2012, s. 91-92
9 Dick Hebdige: Subkultura a styl, Volvox Globator, 2012, s.90, en.wikipedia.org/wiki/MODS, http://www.modculture.co.uk/the-mod-boy-look-by-giles-metcalfe
10 Postupem doby především „mod móda žen“ vyšla z podzemního stylu více ke komerční módě, štíhlé modely, jako Jean Shrimpton a Twiggy začal ilustrovat vysoce módní mod vzhled. http://www.modculture.co.uk/the-mod-boy-look-by-giles-metcalfe On Fashion. By Shari Benstock and Suzanne Ferriss. Published by Rutgers University Press, 1994.
11 Tvrdí, že tento stav může souviset jak postojem mod mladých mužů, kteří přijali myšlenku, že mladá žena nemusí být „přívěšek k muži“ a také s rozvojem nových povolání pro mladé ženy, s vlastním příjmem a větší nezávislostí. Resistance Through Rituals: Youth Subcultures in Post-war Britain. By Stuart Hall, Tony Jefferson. Published by Routledge, 1993.
12 en.wikipedia.org/wiki/Northern_soul, On Fashion. By Shari Benstock and Suzanne Ferriss. Published byRutgers University Press, 1994.
13 Melissa M. Casburn. A Concise History of the British Mod Hebdige, Dick. „The Meaning of Mod“. In Resistance Through Rituals: Youth Movement.
14 (lisčí ohony, maskoty, četné světlomety, mlhovky, parohy, zrcátka atp.) Smolík J.: Subkultury mládeže. Uvedení do problematiky. Praha 2010, s. 128.
15 Paolo Hewitt, Mark Baxter: The A to Z of Mod, Prester Publishing, New York 2012
16 Britští teenageři odmítali „nudnou, plachou, staromódní“ pop music a sentimentální milostné písně. Mod: Clean Living Under Very Difficult Circumstances: a Very British Phenomenon By Terry Rawlings. Published 2000. Omnibus Press. ISBN 0-7119-6813-6
17 From „The In Crowd“ to the „Happy People“, Spanning 40 years, Simon Mallett traces the evolution and rise of club culture.
18 Oblíbené byly skladby jako např.: „Tonight Is Over“ (Jimmy Radcliffe), „On My Way“ (Dean Parrish), „Sugar Pie Honey Bunch” (Four Tops), „Tainted love“ (Gloria Jones)
19 Ten je také spojován s konkrétními tanečními styly: tanec poněkud připomínal pozdější taneční styly disco a break dance. en.wikipedia.org/wiki/Northern_soul, Srovnej: „Jde o sportovní tanec, který se stal známý jako Stompers”. Haslam, Dave, Manchester, England, s. 147
20 From „The In Crowd“ to the „Happy People“, Spanning 40 years, Simon Mallett traces the evolution and rise of club culture.
21 FOR DANCERS ONLY: THE STORY OF WIGAN CASINO, FIRST PUBLISHED: Mojo Collections, Spring 2002, By Chris Hunt
22 Andy Wilson. Northern Soul: Music, Drugs and Subcultural Identity, s. 78
23 amfetamin / barbituráty názvem Drinamyl
24 (přednášející kriminologie na univerzitě v Sheffieldu), Hudba, drogy a subkulturní identitu, 2007. en.wikipedia.org/wiki/Northern_soul,
25 Hebdige, D.: Subculture: The Meaning of Style. London and New York 1997, s. 35.
26 V Clanton-On-Sea v Essexu se o Velikonocích roku 1964 střetlo několik set jezdců na skútrech s motocyklovým gangem Rockerů. Obě skupiny inzultovaly kolemjdoucí, zastavovaly dopravu, ničily veřejný majetek. Policie zatkla na 100 narušitelů veřejného pořádku. Časopis Times označil tuto mládež za „chuligány, kteří nechovají žádný respekt k osobám a majetku ostatních lidí.“ Podle vyjádření labouristy Freda Willeyho šlo o mládež, která neměla co dělat. „Přicházeli ze sídlišt´ příliš vzdálených nějakým možnostem společenského vyžití.“ Vaněk M.: Byl to jenom rock´n´roll? Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956–1989. Praha, Academia 2010, s.100-101.
27 Folk Devils and Moral Panics: The Creation of the Mods and Rockers. By Stanley Cohen. Published by Routledge, 2002 ISBN 0-415-26712-9
28 Marsh P., Fox K., Carnibella G., McCann J. and Marsh, J.: Football Violence in Europe. Oxford, 1996.
29 Smolík J.: Subkultury mládeže. Uvedení do problematiky. Praha 2010, s. 128.
30 „ Vídali jsme je postávat na rozích v Brixtonu oblečené v jejich dlouhých, černých kabátech, s krátkými kalhotami, ze kterých koukaly bílé ponožky v černých polobotkách. Dívali se na svět černými panoramatickými brýlemi pod tralaláčky nebo špičatými krempami klobouků. Jejich chladný opovržlivý postoj k cizincům, jejich styl a sounáležitost v tančírnách vzbuzovaly respekt a byli obdivováni jejich bílými součastníky.“ Vokno 18/1990, History of skinheads, s. 88.
31 Řeřicha D.: Krátké ohlédnutí do historie hnutí Skinheads, 2005, www. i-zhubnu.cz
Pingback: Vespa Club Czech Republic » 4. Allnighters